Kámen – jeden z prvních materiálů, který na této zemi mohl vzít do rukou kterýkoli z našich prapředků. Kámen – inspirativní objekt, který pouhým přidáním přívlastků – náhrobní, základní, nárožní, prubířský, mlýnský, hraniční – dostává jiné, hlubší rozměry. Kámen – archetyplální hmota, která inspiruje k názvům uměleckých děl, zeměpisných míst i konkrétních staveb. Komu je dáno objevit jeho kouzlo, tomu už ze života nezmizí. Jedním z našich současníků, kteří měli to štěstí, je i Pavel Hudeček žijící na Českokrumlovsku, přesto, že je původem z Valašska.

„V době, kdy jsem se ocitl docela na dně, jsem začal dávat za stěrač drahých aut letáky, že cokoli poseču, naštípám, zbourám, uklidím a opravím,“ vypráví bývalý voják, kterého předrevoluční armáda vyhostila ze své všeobjímající náruče pro kádrově nevhodný sňatek – a porevoluční doba ho pro změnu přivítala nevyzpytatelnou podnikatelskou realitou.

Jeden pán chtěl tenkrát pokácet stromy – a při té příležitosti se mě zeptal, jestli bych mu nespravil historickou kamennou zídku.

Odpověděl jsem, že jasně, že to dělám celý život,“ směje se Pavel Hudeček. „Šel jsem za kamarádem kameníkem a říkám mu – Franto, v pondělí opravuju suchý tras v historickém objektu kláštera. Výborně – to je průšvih, odpověděl mi kamarád a několik hodin do mě hustil potřebné vědomosti. Nakonec jsem to dokázal. Památkáři sice našli nějaké chyby, ale postupně se stal kámen stále více součástí mého života,“ vzpomíná.

Dnes pracuje Pavel Hudeček v oblasti stavebnictví a pracovního oděvu užije spíš už jen při rekonstrukci svého bydlení, ale kámen zůstává dál jeho koníčkem. Stále se prý v tomto směru objevují výzvy, které nemohou být předmětem komerce a zisku, pokud nemluvíme o zisku duchovním, který z jejich realizací plyne.

„Měl jsem štěstí na lidi, od kterých jsem se naučil ruční opracovávání kamene a jiné kamenické techniky. Při různých příležitostech jsem zjistil, že kámen je doopravdy fenomén nesrovnatelný s jinými stavebními materiály. Poznal jsem, že sebelepší zedník nemusí být dobrým kameníkem. V tomhle řemesle platí úsloví – lepší kuchař který chce, než zedník, který nechce,“ vysvětluje Pavel Hudeček.

Kameník, který pracuje na historických objektech, prý musí mít něco navíc. Musí mít můzu, políbení shůry, musí fungovat takzvaně okometricky nebo chcete-li okolahodně, což v praxi vylučuje slepou důvěru ve vodováhy a jiné nástroje sloužící přesnosti.

„Tenhle dar mají přirozeně třeba Romové. A hlavně ti, kteří jsou zároveň i muzikanti – to jsou nejlepší kameníci. Potkal jsem jich několik a na sto procent to funguje,“ konstatuje zkušený praktik, který už dnes na první pohled pozná, kolik duše jaký kameník do své realizace dal. Vidí chyby i tam, kde je například zeď staticky v pořádku a ani vizuálně by laik neměl žádné pochybnosti. Podle jeho názoru na toto řemeslo vyučení nestačí. Zejména u historických staveb jde o umění. Vyžaduje cit nejen pro samotný materiál, ale i pro krajinu a prostor. I v případě nových kamenných zdí, které mají historii evokovat, je prý dobré znát okolí stavby, najít styl dané oblasti, prohlédnout si i několik podobných zdí v okolí a najít vhodný kámen, který danému prostředí odpovídá. V tom prý tkví i důvod toho, proč některé dnešní novostavby nepůsobí opravdově a poctivě, přesto, že oplývají řadou kamenných prvků.

„Je to podvod – pouhý obklad, často z dovezených kamenů, které sem nepatří. Když to vidím, je mi z toho smutno. Celé to kouzlo pořádné práce tkví v hloubce, kterou neprohlédnete,“ vysvětluje Pavel Hudeček základní estetický princip kamenného zdiva, přičemž otáčí nataženou dlaň se semknutými prsty ve vertikální poloze do polohy horizontální.

Stačí prý jen pouhých dvacet, pětadvacet centimetrů, aby mohl být tento princip použit. Pak už se nedá poznat, že je za kamenem polystyrenem izolovaná zeď nebo třeba betonový monolit.

Díky svému zájmu o kámen zná Pavel Hudeček ve svém okolí kdejakou starou zídku a dokáže najít krásu i tam, kde bychom ji přehlédli nebo už jsme si odvykli ji hledat. Zvláštní kapitolou je prý krumlovský zámek – a také dlažby na celém Českokrumlovsku, kterým dává přídomek fantastické.

Pavel Hudeček nerad kritizuje chyby, které se někdy objeví ve veřejném prostoru, ale jeho profesní zaujetí mu nedá, aby si doslova nepočetl v každé nové zídce, která se někde objeví. Slovo čtení je na místě. Kamenná zeď je totiž vzkazem i podpisem jejího tvůrce – a dá se z ní přímo vysledovat jeho zručnost, znalost, zkušenost a talent.

„Jsou v Českém Krumlově případy nových kamenných prvků, na kterých je vidět, jak je dělal každý, kdo měl ruce a nohy. Místo zdiva řádkového to přechází do kvádříkového, zpočátku je to spíše divočina, než dělníci dostali nějaký rytmus. Někde je zas použit sice místní vápenec, ale možná se mohlo počkat, až se bude lámat odstín do hněda a ne modrý,“ vyjmenovává Pavel Hudeček některé novodobé kamenické hříchy. „Takovým stavbám chybí duše. Památkáři nemohou nad dělníky stát každý den – a je velká škoda, že na takových stavbách nebývá nikdo, kdo má kámen rád a chce vytvořit něco laskavého,“ dodává.

„Pro mě jsou nejkrásnější setkání se starými, třeba i polorozbořenými zarostlými kamennými stavbami. V takovém případě jsou dva postupy. Jeden razí můj kamarád a velký učitel Petr Pešek z Českého Krumlova, který říká: Nechte to bejt, takhle je to krásný. A druhý pohled je pohled člověka, který vidí stavbu zrekonstruovanou. Jakýkoli zásah do takové stavby není o byznysu. Na tom se nedá vydělávat, to je srdeční

 záležitost. Jedna moje kamarádka přímo tvrdí, že se k takovým stavbám má přistupovat v Kristu – a já to napětí a atmosféru vnímám,“ odhaluje Pavel Hudeček své osobní pocity.

Ani on není výjimkou mezi lidmi, kteří při své práci s kamenem pojali touhu vytvořit sochu.

„Znám sochaře, kteří jsou tak precizní, že dokáží udělat sochy jako kdyby je vyrobil stroj. Já se za sochaře nepovažuji, ale když už někomu něco pro radost udělám, třeba sovu jako ozdobu na kamennou zídku, razím heslo mé známé, švadleny, která říká, že drobné vady jsou znaky ruční práce,“ směje se Pavel Hudeček.

Jednou jsem vsadil kamarádům do zdi kamenný obličej skřítka – a jejich dětem jsem řekl, že kdo přijde a uvidí ho, ten je dobrý. Dalších pár let prý zkoumali všechny příchozí,“ vypráví muž, který dosud neměl ambice se kdekoli prezentovat přímo jako sochař, ale dovede si představit, že by bylo jednou pěkné dát dohromady svá díla, která většinou rozdal kamarádům, a udělat z nich malou výstavu. Třicet by jich prý bylo.

PLUS DENÍK  úterý 8.března 2016                 Jan Houska